Hluboké a pro všechny neplavce i mimořádně nebezpečné jsou vody, které si svou cestu razí majestátním tichem černočerného podzemí. Nebezpečné víry kolem kořenů stromů, řečiště zanesené klacky a špínou. Ani zkušený vodák s muskulaturou Mitche Bucannona nemá žádnou jistotu, že bude na konci vysilujícího brodění v tmách odměněn jasem denního světla, nehynoucí slávou, či alespoň uznalým poplácáním všudypřítomných čumilů. A právě do těchto nevyzpytatelných vod svou debutovou nahrávkou míří bratislavští CASTAWAY.
Ač poměrně nové jméno (na scéně zhruba od začátku roku 2004), nejsou jednotliví Trosečníci žádnými nováčky. Pozornější příznivci určitě zaregistrují velkou personální shodu s již zřejmě definitivně odumřelou bratislavskou úderkou DEAD POETS SOCIETY a když přihodíme ještě něco ex-členů(?) další formace z hlavního města našich dávných federálních bratří - AMALTHEA, máme soupisku hlavních aktérů jako na dlani.
První otázka tedy musí zákonitě znít, jak se CASTAWAY odlišují od svých předchůdců? Budeme-li porovnávat s „Básníky“, je znát větší čitelnost a přístupnost ve skládání. Kde se POETS někdy zbytečně utápěli v krkolomných brejcích, sází partička trosečníků spíše na těžké melodično a výsledku to prospívá. Přesto však ještě občas vytane na mysl, že by neškodilo razantněji zatočit se stopáží jednotlivých songů a dodat tak výsledku větší údernosti a sevřenosti. Někdy je to zkrátka až moc dlouhé. Chcete-li příměr, co se stylu týče, nevím proč, ale napadají mne DEMON´S AND WIZARDS šmrncnutí SAVATAGE. Snad díky mohutné melodice v kontrastu hutných kytar, nutno však brát hodně s nadsázkou, neboť CASTAWAY jsou dostatečně svojští a za tu dobu muzicírování dávno vědí, že není nic horšího, než se snažit někoho napodobovat. Na tuzemské poměry má nahrávka hodně vyvedený zvuk, tady se někdo skutečně vyvztekal, kytary jsou pěkně tučné a strašně moc v této souvislosti zamrzí občasná „tonutí“ dalších nástrojů (hlavně tedy bubny častěji lapají po vzduchu, bez možnosti nadechnutí se nad hladinou). A ještě jedno rýpnutí si neodpustím - některé použité klávesové rejstříky zažily svůj vrchol v osmdesátých letech a zbytečně tak degradují jinak pěkná místa na černobílé klaviatuře.
Byl bych však skutečně nerad, kdyby předcházející řádky vzbudily dojem něčeho nepovedeného či nedotaženého, neboť pravý opak je pravdou. Za mikrofonem stojí nepřeslechnutelný Mayo Petranin, začněme tedy s chválou u něj. S povděkem kvituji, že z hlasového rejstříku odstranil onu pověstnou „koule drásající fistuli“, zpívá jistě, s dostatečným drivem, metalový frontman jak má být. Svou pěveckou vizitkou (v závěrečné výtečné baladě „Dividing Lines“ s hostující zpěvulí Dadou) však snad ještě více překvapil klávesák Andrej Kutiš. Příjemný klidný hlas, ušislyšně od svého ALICE COOPER revivalování urazil pěkný kus cesty. Skupina ráda vícehlasy ala SAVATAGE, a tak si jich užijeme dosytosti (nejpovedeněji asi v desetiminutovce „Wish You Could Save Me“, následující „Castaway“ nebo předposlední „Letters In The Sand“); umí být aranžérsky košatá („Sanity Embraces“) i hitově přímočařejší („A Different Place“) - to vše v režii šikovných kytar a slušné rytmiky. Prostě a jednoduše, jste-li unaveni českomoravsko-slovenskými variacemi na všemožná (hlavně speed) metalová klišé v necudném rouše víkendových tancovaček, zkuste se ponořit do hudebních vizí CASTAWAY. Power metal bez zbytečných póz, někdy drobet heroičtější, přesto více než příjemný.
Zrádné jsou tůně, ve kterých těžká železitá voda zabarvuje hlubinu do rozličných odstínů indiga. Méně zkušené plavce, již dávno utonulé, nese proud břichem vzhůru a když jich má konečně dost, vyplivne ubohá zmučená těla vstříc mělčinám. Šestice našich Trosečníků však bez větších problémů postupuje, drží se a přesně dle sloganu a hlavního motta balancuje nad vodou, kde o utopence není nouze. Tak hodně štěstí a příště ještě pevnější krok.